Seminář s Annou Eifert

Zhruba před rokem jsme si s Marťou Wasserbauerovou řekly, že bychom my ,katmajáci, vyjeli někam do zahraničí na seminář agi. Marťe se líbila Maďarka Anna Eifert, která několik let po sobě úspěšně reprezentovala svou zemi na MS v agility se svou fenou Nevian (BOC).  Tak jsem Anně napsala a zeptala se, jestli bychom mohli přijet na seminář. No, nakonec jsme se s Annou dohodly, že přijede pořádat seminář k nám do Opavy!!! Daly jsme dohromady víkend, kdy by měla volno, a vše bylo domluveno. Na tento seminář jsem se opravdu těšila a to hned z několika důvodů. Měl to být můj první seminář s člověkem ze zahraničí, který ve světě agility opravdu něco znamená. Anna s Nevian má na kontě plno úžasných úspěchů - kromě mistrovských titulů ve své zemi také umístění na MS - 2006 -  2. místo v jednotlivcích, 2007 - 5 místo v jednotlivcích, 2009 - 4. místo v jednotlivcích i týmech a mnoho dalších!!! Mohla bych jmenovat dále, je toho spousta. Anna má prostě jméno. Na semináře ji zvou nejen po celé Evropě, ale i do Ameriky. Těšila jsem se ale také proto, že jsem měla být hlavní tlumočník :). Některé holky ale anglicky umí, tak jsem nemusela tlumočit ve všech skupinách. Anna s manželem a psy (kromě Nevian mají ještě bullteriérku Dú) přijeli už ve čtvrtek, kdy jsem je měla na starosti, ubytovala jsem je a tlumočila jsem až do večera. Oba na mě hned na začátku zapůsobili velice skromným dojmem. V pátek se pak už trénovalo. Já jsem měla nahlášené tréninky až na sobotu a neděli, protože jsem ještě musela do práce, ale už v pátek odpoledne jsem si rozbalila na cvičáku stan, abych mohla z pátka na sobotu pokecat a popít vínko. Anna s Thomasem s námi poseděli do večera, fajn jsme pokecali, prostě pohodička. Na sobotu jsem se opravdu těšila! Začala jsem s tréninkem, ale bohužel se mi potvrdilo to, co jsem si už delší dobu myslela, a s čím jsem se delší dobu potýkala. Problém je v tom, že Biski nemá fyzické dispozice na to, aby byl schopen snést tréninky v teplejším počasí (těžká kostra, šíleně hustá srst a možná další faktory, o kterých se nebudu rozepisovat...). Navíc jsem si uvědomila, že to, jak se Biski na parkuru projevuje, nemá nic společného s drivem, ale s jeho nervovou labilitou... Potvrdila mi to jedna "příhoda" na tréninku (ale vlastně i "příhody" na závodech, které jsme si ovšem bohužel vykládala jinak...), o které se nadále taky nebudu rozepisovat. Prostě a jednoduše, Biski není stavěný na zátěž v agi (ani fyzickou, ani psychickou - má problém ustát v obou směrech nejen tréninky, ale i závody). Proto ještě v sobotu padlo rozhodnutí, že v neděli už trénovat nebudu, i když jsem za seminář dala spoustu peněz. Biskiho odvezl Honza domů, ať se "netrápí", a já jsem se naplno věnovala Anně. Tlumočila jsem skoro celý den, od ráda do večera, a můžu říct, že mi to dalo mnohem více než trénink. Sledovat Annu při práci, sledovat týmy, jak se jim nedaří, a jak se trénink od tréninku lepšují, a vidět proč, slyšet komentáře Anny, která byla vždy na místě, aby vysvětlila, jak na to, to bylo to nejlepší, co jsem mohla z celého semináře vytěžit :). Pro mě byl celý seminář neopakovatelným zážitkem - od tréninků, přes tlumočení, večerní posezení s Annou a Thomasem. Jedním slovem SKVĚLÉ!!! Pokud budu někdy moct, velice ráda se zase zúčastním nějakého semináře Anny. Sice bych nejradši ještě k tomu zase tlumočila, abych pochytila opravdu všechny informace, myšlenky a metody Anny, ale to asi už nebude možné. Tak snad zas někdy!!!! Velké díky patří samozřejmě Anně, která byla skvělá! Ale také katmajákům, kteří se podíleli na organizaci a starali se o vše kolem. No a samozřejmě Marti W., bez které by se tahle akce neuskutečnila! Co dodat závěrem - snad někdy příště...

Co se týče Biskiho, padlo pro mne sice těžké, ale pro mne jediné možné rozhodnutí. Biski nebude závodit a bude trénovat jen tak pro radost. Jeho nervy totiž čím dál hůře snášejí už jenom tréninky. V tomto ohledu nelze zaměňovat psychickou labilitu a drive. S tím také souvisí rozhodnutí o jeho chovnosti. Biskiho nepustíme do chovu, ačkoli je zdravý, má "výborný" exteriér, a má v sobě aspoň trošku drivu. Co se týče australských ovčáků jako plemene a agility, samozřejmě jsem se zeptala Anny, kolik jich viděla na agi, jestli nějaké trénovala (Anna několik měsíců v roce pořádá semináře a závodí v Americe), a bohužel jsem se od ní dozvěděla nelichotivé informace o AUO. Většina AUO, se kterými se Anna setkala, byli přihlouplí, pomalí, těžkopádní, tvrdohlaví, hůře cvičitelní a ovladatelní psi. Viděla i skvělé australáčky, ti ale neměli v rodokmenu psy s tituly BOB, CAC, BIG, ale WTCH, ale bylo jich opravdu pomálu.